Hana Dubovská

spoluzakladatelka projektu, sleduje finance, šíří nadšení mezi veřejnost a radí při provozu - jistí to zezadu
Život mě prostě baví.

Miluju jídlo. Už od malička. Minulo mne mateřské mléko, ale za to jsem dostávala rovnou dvojitou dávku sunaru. Sice omylem, ale rozhodně to založilo na slušnou zásobu tukových buněk. Jak známo, jejich množství se vyvíjí do tří let, takže já jsem to vzala vskutku zodpovědně. Apetit mne v podstatě neopouštěl téměř nikdy. Ve třech letech jsem se zakousla i do cigarety, protože si ji děda strkal do pusy… Nepamatuji si, že by mi kdy něco vyloženě nechutnalo. Samozřejmě, strava školní družiny nebyla nic moc, ale nakonec jsme to vždycky tak nějak zbaštili. Občas šlachovité maso schované pod knedlíkem skončilo u čuníků, ale jinak téměř vše v mém žaludku.

Zabývat se výrazně tím, co vlastně jím, jsem začala až poté, co jsem jako au-pair v Německu, přibrala v devatenácti za rok deset kilo. Milovala jsem sladké a musela jsem všechno to nové, německé, zkusit. Závislost na sladkém se u nás v rodině pěstovala poměrně nenápadně. Ve spíži byl vždycky košík se sladkostmi, volně přístupný a nijak zvlášť regulovaný. Vždyť táta si sám v noci míchal vajíčka s cukrem a kakaem… (Tady musím podotknout, že v Německu mne překvapilo, že v rodině, u níž jsem byla, vůbec žádné sladkosti dětem přístupné nebyly. Dospělí jedli čokoládu jen občas a to až v době, kdy děti spaly. Jinak bylo sladké zcela výjimečnou záležitostí – koláč v neděli, nebo tak…) V tu dobu začala moje „éra diet“. Trvala deset let. Za tu dobu jsem vyzkoušela snad úplně všechno. Bodovou dietu, počítání kalorií, syrovou stravu, dělenou stravu, dietu bez sacharidů, „zdravou“ stravu typu nízkotučné všechno, saláty, bílé maso, celozrnný chleba… no, byly toho mraky. Něco fungovalo lépe, něco hůře, ale vždy se jednalo o něco, u čeho jsem nevydržela. Nešlo to. Miluju totiž všechno jídlo, a něco vynechat pro mne vždy znamenalo stres, zrovna tak jako porušit pravidla té které diety.

Takže pár kilo jsem sice sundala, ale těch deset už to tedy rozhodně nebylo. Dokonce jsem byla šest let vegetariánkou. Ale to víte. Bezmasá strava ještě neznamená, že je zdravá, že… třeba taková Margotka k obědu, svačině a večeři… mňam…

Dalším zásadním krokem bylo něco, co bych nazvala fitness styl. Chodila jsem třikrát týdně do fitka, kupovala si Muscle&Fitness, baštila proteinové tyčinky, míchala si koktejly a doplňovala to pěkně nějakýma těma bobulkama na podporu spalování. Jo, fat burnery. No, ale že by z toho byly bůhvíjaké výsledky, to se tedy říct nedá. Asi jsem měla docela slušnou kondičku, ale nic hubeného… Zkrátka spokojenost se nedostavila. Navíc to bylo stále o nějakém omezování, potlačování chuti na sladké, výčitkách…

Poslední pokus se západní dietetikou jsem učinila tím, že jsem si nechala zpracovat osobní dietní program u odborníka na zdravou výživu a dietetiku. Dostala jsem týdenní jídelníček, který jsem dodržovala 8 týdnů, a výsledek se skutečně dostavil. Opravdu jsem shodila vše, co jsem chtěla, a ještě něco navíc. Jedla jsem pětkrát denně poměrně malé porce. Po týdnu, kdy jsem měla hlad, se žaludek scvrkl a pak už to šlo. Po dietě mělo dle plánu následovat období cvičení a pomalého zvyšování dávek jídla, aby nedošlo k jo-jo efektu. To jsem tak nějak zvládla. Ale po roce se ručička na váze zase začínala pomalu pohybovat směrem vzhůru.

Mezitím jsem se ale začala zajímat o feng-shui a do ruky se mi dostala i čínská medicína, občas nějaká akupunktura na odblokování zad, masáže shia tsu… Vše se vším souvisí a já si začínala pomalu uvědomovat, jak jsme odtržení od přirozeného proudu, přírody, vnímání cyklů přírody. A pak jsem se přihlásila na jeden seminář. Vedl ho odborník na feng-shui Roger Green, ale věnoval se dietetice. Jmenoval se Food Energetics a seznámila jsem se tam s konceptem stravy dlouhověkosti (Longevity Diet – v angličtině slovo diet nevyjadřuje dietu, jako u nás, ale způsob stravy) a bylo to pro mě, jako by mi někdo mluvil z duše. Ty principy byly tak jasné a přirozené. Jednoduché, srozumitelné, smysluplné.

Následně jsem se s kamarádkou vydala na víkendový kurs makrobiotiky. Už jsem o ní slyšela dříve, ale vždycky ve mně budila hrůzu. Připadalo mi, že člověk musí neustále myslet na to, co jí, připravovat si dopředu spoustu věcí, namáčet obilí, luštěniny… prostě hrozné práce a energie. To mě odpuzovalo. Ale kurz Zuzany Terešové byl skvělý. V rodinném prostředí, praktický a hodně mě nakopl.

Od té doby se můj přístup ke stravě zásadně změnil. Postupně jsem začínala chápat, že pokud nebudu věnovat pozornost, čas a energii tomu, co svému tělu poskytuji, tak to asi nepůjde. Postupně mi docházelo, že „dobrý benzín“ pro moje tělo prostě nekoupím hotový v obchoďáku, ať si reklamy říkají cokoliv, ať jsou obaly jakkoliv lákavé. S nadšením jsem si vyslechla i další přednášky o čínské dietetice i ájurvédě, a s úžasem jsem si uvědomovala, jak jsou si staré systémy podobné. Jak vnímají komplex člověka a jeho roli jako součásti přírody. Jak také na rozdíl od západní dietetiky rozlišují různé typy lidí, jejich danosti a potřeby, vč. těch stravovacích. Pochopila jsem, co je energie potravin. Že to nejsou žádné kilojouly, ale to, co v nás ta které potravina vyvolává. Co s sebou přirozeně nese. Přestala jsem mít návaly žravosti i nepřekonatelné chuti na sladké. Když ji teď mám, vím přesně proč. A i když žádný konkrétní dietetický režim přísně nepraktikuju, snažím se najít přirozenou cestu vhodnou pro náš prostor a dobu, tak aby pro mě vaření bylo rychlé, prosté a přirozené, jídlo kvalitní, dobré a hlavně podporující mou tělesnou schránku, v níž tady přebývám. Život mě totiž docela baví… a chtěla bych toho ještě hodně zažít.