Kdy je jídlo lékem aneb proč Akademie léčivé výživy?

Autor: Eva Leňová

S termínem zdravá výživa nebo zdravé jídlo už jsme se tak nějak sžili. Ohání se jimi kde kdo - od maminek nutících své potomky pozřít neoblíbený pokrm, přes lékaře radící svým pacientům, až po nejrůznější celebrity vyžívající se v roli vzorů a vůdců nezdravým jídlem ohroženého davu. Je nám celkem jasné, že chceme-li být zdraví, musíme jíst zdravě, přičemž o tom, co je to zdravě máme značně vágní představu. Konec konců, názory na zdravou výživu se mění každých pár let a dnešní výživoví odborníci omdlévají nad doporučeními svých kolegů dejme tomu z padesátých let dvacátého století, neřku-li starších.

O slavném Hippokratově výroku: "Nechť je jídlo tvým lékem a lék nechť je tvým jídlem" už jsme mnozí možná také slyšeli, nicméně si pod ním nic moc představit nedovedeme. Jistě, některé potraviny, byliny a koření mají léčivé účinky, ale jídlo jako takové, naše strava, že by nám měla být lékem? Jak tomu rozumět? Možná si tak ještě vybavíme určitý typ nemoci, třeba cukrovku, při níž je nezbytné držet přísnou dietu, díky jejímuž dodržování se může pacient vyhnout komplikacím a ve výjimečných případech se jeho stav i zlepší. Ale přece jenom - přísná dieta a normální strava nejsou přece totéž.

Při hledání odpovědi nám může pomoci malý exkurz do historie. Z doby staré Číny je poměrně dobře známo, že tehdejší lékaři nebyli placeni za to, když své pacienty vyléčili z nějaké nemoci, ale že svoji odměnu dostávali jen v případě, že ti, o něž se starali, vůbec neonemocněli. Úkolem lékaře bylo udržet pacienta ve stavu zdraví, ne léčit nemoci. Díky záznamům ze dvorů čínských šlechticů je také známo, že lékař byl zodpovědný za sestavování jejich jídelníčku. Jídelníček se každý den upravoval podle situace a stavu pacienta, přičemž diagnóza se prováděla velmi jednoduše - lékař si každé ráno počkal, až služebníci vynášeli z pánovy ložnice nočník, a zkontroloval jeho obsah.

Odtud možná pochází také slovo lékař. Pan Jaroslav Dušek sice tvrdí, že se tak daná profese nazývá, protože jeho hlavním úkolem je nás lekat složitými názvy nemocí a drastickými zásahy do našich životů. Ve staré Číně se ale mnohem spíš lekal právě lékař, když v nočníku spatřil hmotu jiného tvaru, barvy, konzistence nebo zápachu, než by odpovídalo stavu zářícího zdraví. Pokud toto své klopýtnutí do několika dnů nenapravil, hrozilo mu totiž nejen, že přijde o obživu, ale mohl také přijít o svobodu nebo v extrémních případech o život. Tolik si staří Číňané svého zdraví cenili. A tolik spoléhali na své lékaře a kuchaře, že jim podají jídlo-lék, které jim zdraví udrží a pokud možno ještě zlepší.

O tom, jak to v dávných dobách vypadalo u nás, nemáme bohužel dostatek zpráv. Podle toho, co si pamatujeme ještě ze základní školy, si nejspíš představujeme, že naši předkové byli pověrčiví necivilizovaní barbaři, kteří se živili lovem zvěře a sběrem bobulí a kořínků, byli vydáni na pospas nelítostné přírodě a umírali mladí. Průměrný věk člověka za dávných časů sice možná činil 35 let, ovšem toto číslo je silně ovlivněno počtem úmrtím při lovu, v boji a v důsledku dramatických projevů akutních nemocí. Z vykopávek vědci postupně zjišťují, že dřívější lidé neumírali v důsledku vleklých chronických nebo snad degenerativních nemocí a starší, kteří přežili nástrahy aktivních let, se dožívali 80 - 90 let stejně jako v dnešní době my.

Jak si tedy udržovali zdraví a případně léčili zranění, když neměli ani ty čínské "lekaře"? To se můžeme jen dohadovat z tradovaných příběhů, legend, pohádek, pomocí představivosti a analogií z jiných míst a kultur. Hlavní osobou pečující o zdraví rodiny, případně rodu, byla, a do jisté míry ještě stále je, matka. Matka znala svou rodinu, věděla, co který z jejich členů potřebuje, a stejně jako ti staří Číňané snadno a jednoduše poznala, když věci nebyly, jak by být měly. Všeobecně jí záleželo hlavně na tom, aby členové její rodiny neonemocněli. Nemusela se sice bát žádného trestu, ovšem každý nemocný představoval starost, zátěž, komplikaci, ztrátu pracovní nebo bojové síly.

A pokud už někdo onemocněl, bylo třeba, aby se co nejrychleji uzdravil a mohl se znovu začlenit do života své rodiny jako její platný člen. Hlavním a nejjednodušším prostředkem prevence onemocnění a uchování dobrého zdraví byla (a měla by být i dnes) výživa. Jak a co vařit, kdy přidat a čeho ubrat, se stejně jako ti čínští lékaři učily ženy dlouhá léta, vlastně po celý život. Jako učitelky, poradkyně, léčitelky a "zdravotnice" u nás odedávna fungovaly báby kořenářky, vědmy, rodové starší. A čím léčily, jak pomáhaly? Hlavně jídlem, kořením, bylinami.

Jídlo je prostě tím nejlepším lékem, jaký si staří čínští lékaři, naše prabáby, i my sami umíme představit. V potravě dostáváme vše, co potřebujeme, abychom byli zdraví, měli dostatek sil a dokázali se přizpůsobovat situacím ve svém životě. Jídlo také podporuje uzdravování a rekonvalescenci v případech, kdy onemocníme, kdy se nám něco závažnějšího stane. Náš lék může mít naopak podobu prostého jídla, pokud poslechneme tradiční moudrost našich předků nebo svou vlastní intuici. Abychom jídlo jako lék a lék jako jídlo viděli, je třeba změnit trošku úhel pohledu. K tomu nás občas život donutí, jindy potřebujeme jen tu správnou příležitost.

Aby pro nás bylo to, co jíme léčivé, musí být splněno několik podmínek. Musíme jíst opravdové potraviny, ne jejich chemikáliemi skrz naskrz napuštěné napodobeniny. Stravovat bychom se měli podle své vlastní konstituce a kondice, podle místa, na kterém žijeme, podle svého věku a úrovně aktivit. To znamená, že musíme sami sebe znát, uvědomovat si svůj vlastní stav i situaci a dění v okolním světě a souvislosti jevů vstupujících do našich životů. O jídle a vlastním zdraví také musíme jinak přemýšlet a jinak k nim přistupovat. Přesto, že se v klasických textech uvádí „kdo zhřeší před svým Stvořitelem, upadne do rukou lékaře“, není nemoc žádný trest, jen varování těla, že s ním něco není v pořádku a je na čase, postarat se o nápravu.

V čase začínající zimy trápí například spoustu lidí různé chřipky a nachlazení. Lidová moudrost sice učí, že rýma dvakrát do roka v období velkých podzimních a jarních změn je projevem zdraví, aspoň se nám vyčistí organizmus. Nicméně opakující se nachlazení bývají příznakem zhoršené imunity. A protože se až 90 % naší imunity nachází ve střevech, musíme se dobře starat o svůj trávicí systém. Když už ale nějaké to nachlazení chytíme, nestačí jen myslet na dobré zažívání. Obecně se na nachlazení doporučuje klidovější režim, držet se víc v teple, dostatečně pít a jíst lehká jídla. Nachlazený člověk obvykle ani moc chuti k jídlu nemívá.

Přesto nám s léčením a rekonvalescencí strava pomáhat může. Ideální budou dlouho vařené masové a zeleninové vývary, které nám dodají hodně živin a hlavně minerálů. Vynikající je rozmíchat si do hotové horké polévky trošku misa. Miso je pasta z fermentované sóji nebo obilovin, která se původně používala jako dochucovadlo (a lék) hlavně v japonské kuchyni. Dnes je běžně dostupná v každé lepší zdravé výživě. Misu se říká jídlo samurajů, polévce dodá výraznější chuti a jeho probiotická kvalita nám posílí imunitu, zažívání a organizmus celkově.

V souvislosti s chladnou roční dobou se také mnoho lidí tak nějak celkově neumí dostatečně zahřát. Zima je nám obvykle proto, že nemáme dobrou cirkulaci krve ani energie. Hlavní příčinou bývá, že je naše vnitřní prostředí vlhké a zahleněné a naše zažívání v důsledku toho podchlazené a zpomalené. Ano, už zase jsme u toho trávicího systému a jeho dobrém fungování. Vyhýbat bychom se měli zejména potravinám studeným a potravinám, které mají tendenci zahleňovat. Patří k nim například bílá mouka, bílý cukr, mléko a mléčné výrobky, chlazené nápoje, zmrzlina a syrové ovoce – především z tropických krajů, ovocné šťávy a džusy, syrová zelenina, zelený čaj a minerálky. Neznamená to, že vyjmenované potraviny nesmíme jíst vůbec. Neměly by ale tvořit základ našeho jídelníčku, spíš jeho občasné zpestření.

Přidat můžeme naopak jídla zahřívající – masové a zeleninové vývary (to už nás nejspíš nepřekvapí), maso obecně, hlavně dlouho dušené s cibulí, kořenovou a tykvovitou zeleninou. Obilné kaše, luštěniny, zahřívající koření, k němuž patří „klasické“ zimní druhy jako skořice, zázvor a hřebíček, semínka, ořechy, zdravé tuky a třeba i mírně pikantní jídla, která nám rozproudí energii v organizmu. To vše ale bude fungovat jen tehdy, pokud máme funkční zažívání a udržujeme si ho v teple dlouhodobě. Jinak se bude jednat jen o krátkodobou pomoc, po níž obvykle následuje útlum nebo ještě větší pocit zimy. Dobrým příkladem je svařené víno s cukrem a citrónem. Nejdřív nás rozehřeje a pak si musíme jít lehnout, protože jsme po něm unavení a z únavy nám začne být ještě větší zima.

Energii v těle nám rozproudí a pocity tepla navodí také pohybové aktivity, přičemž je důležité vyjít si občas jen tak ven a dostat se do kontaktu s přírodním prostředím. Zahřívá i dobrá nálada, ať už nám ji pomáhá udržovat zpěv, návštěva divadla nebo povídání s kamarádkami, a láska. Protože jídlo je sice základem naší existence na této Zemi, bez fyzického těla jednoduše nejsme a bez zdravého těla nám dobře nefungují ani ostatní části naší osobnosti. Od citů a emocí až po schopnost logického myšlení, soustředění, učení a moudrosti. Ale platí to i naopak. Fyzicky dokonale vyživené tělo nemůže bez péče, lásky, pocitů sounáležitosti a smyslu v životě dobře fungovat.

Pro všechny, kdo věří v léčivou sílu výživy (a nejen pro ně), je skvělou zprávou, že v místě, kde žijeme, máme obvykle k dispozici přesně ty potraviny, které v danou roční dobu potřebujeme. Jsme součástí přírody a příroda to tak pro nás všechny prostě zařídila. Musíme je ovšem také znát, rozumět jejich vlastnostem, léčivým schopnostem, vzájemným vztahům a trochu i přírodním zákonitostem. To rozhodně neznamená, že je u každé potraviny nezbytné vědět kolik jakých vitaminů a minerálů obsahuje a jaký je u ní procentuální podíl mastných kyselin nebo sacharidů. Ale je dobré mít určitou úroveň znalostí, které máme natolik zaryté pod kůží, až je rádi označujeme za intuici. Což je takové vědění, které získáváme pozorným nasloucháním všem babičkám, tetičkám, maminkám, bylinářkám nebo i prodavačkám a zemědělcům, od nichž si potraviny kupujeme.

Chce to prostě jít životem s otevřenýma očima a neustále se učit. Může to znít namáhavě a únavně, ale zároveň je to velká zábava. Život nejvíc baví lidi zvídavé a ti, kdo si umí dát dvě a dvě dohromady si obvykle také poradí v nejrůznějších situacích. Skupina takových lidí se sešla i kolem projektu Akademie léčivé výživy. Naše cesta k lepšímu zdraví a pocitu životní spokojenosti vedla přes jídlo, a protože se nám tento přístup osvědčil, rádi bychom pomáhali dalším.